Klíč k Dolnímu Slezsku – hrad Książ

Na dohled naší severní hranici s polskými sousedy leží na okraji města Valbřich (Wałbrzych), ukrytý uprostřed lesů a krásné přírodní scenérie hrad Książ [Kšjonž], což z polštiny přeloženo znamená „kníže“. Přestože se jedná o jednu z nejvýznamnějších polských památek, navíc tak blízko našich hranic (z Trutnova jen 30 kilometrů), je u nás prakticky neznámý. A přitom se jedná po Malborku a krakovském Wawelu o třetí největší hrad v Polsku a největší hradní stavbu Slezska, která je navíc obestřena dosud nevyjasněnými záhadami, vztahujícími se k událostem za 2. světové války. Tehdy totiž Němci vybudovali pod hradem síť podzemních chodeb, o jejichž účelu se zatím dá jen spekulovat.

Hrad Książ stojí na vysokém skalnatém ostrohu v nadmořské výšce 365 metrů, který ze tří stran obtéká řeka Polesnice (Pełcznica), pramenící v nedalekých Valbřišských horách. V těchto místech vyhloubila velmi hluboký kamenitý kaňon, který vytváří strategickou přírodní překážku. Jediný příchod na ostroh byl možný od východu, kde stavitelé hradu vyhloubili mohutný příkop, opevněný valem. První hrad tu vystavěl již v roce 1288 svídnicko-javorský kníže Boleslav I. Surový z dynastie slezských Piastovců na ochranu obchodní cesty z Čech do Slezska. Ve 14. století pak připadl k Zemím koruny české a součístí Českého krílovství byl až do roku 1741, kdy slezsko připadlo k Prisku. Rozhodujícím pro jeho další existenci se stal rok 1508, kdy ho získal slezský šlechtic Konrád Hochberg z Hendršdorfu, jehož potomci (v Čechách známí jako Hubrikové z Hendršdorfu, vlastnili majetky v Náchodě, kolem Náchoda, Smiřic a Frýdlantu v Čechách, v Praze měli palác známý dnes jako palác Lažanských) zde nepřetržitě sídlili až do roku 1941.

Náročná prohlídková trasa

Návštěvníci hradu se musí připravit na to, že je čeká opravdu nevšední zážitek plný překvapení. V barokním Maxmiliánově křídle je to celá řada komnat, jejichž názvy známe i z našich zámků – Zelený salon, Bílý salon, Čínský salon nebo Hudební salon. Výzdoba těchto místností byla v poválečných letech restaurována a nabízí tak ukázku života zejména posledních majitelů zámku. Mezi všemi ovšem vyniká hlavní Maxmiliánův sál, sloužící původně k přijímání hostů. Pro nás je zajímavostí jeho výzdoba, pocházející od autora fresek v pražské Loretě, Felixe Antonína Schefflera. S tímto původně bavorským umělcem se hrabě Maxmilián seznámil na nedalekém Broumovsku. Na chodbách mezi jednotlivými částmi expozic jistě vaší pozornosti neuniknou třeba přípojky na centrální vysavač, zřízený zde již roku 1910. Zhruba uprostřed prohlídky se dostanete na tak zvané Černé nádvoří s Loveckou dvoranou, kde se dochovalo několik renesančních portálů ze starších stavebních fází zámku a renesanční malby z doby po roce 1508 v bývalé zbrojnici, mezi nimiž vyniká erb Hochberků. Další část prohlídky pak zahrnuje velký taneční sál a přilehlé místnosti nejmladší části zámku, odkud se kolem Skály štěstí sestupuje Černým schodištěm do podzemí. V něm jsou přístupné jak původní gotické sklepy, které si údajné oblíbil vůdce SS Himmler, libující si v různých okultních vědách, pro pořádání seancí svého Černého řádu, tak i vybetonované nacistické podzemí. V něm narazíte na různé strážnice, schodiště a výtahy, ovšem větší část z téměř kilometrového labyrintu není pro turisty přístupná.